Cpu se majonézou, nesnáším kafe, pálí mě žáha a vrním si na podlaze
Jak prožívám těhotenství, měsíc po měsíci. Téměř povinný článek. Vlastně může být až úsměvné, že vrcholem problémů je pálící žáha… Vezu se na vlně retro chutí (chlebíčky a polévky z pytlíku), piju „pe“ a ledové čaje, které jsem dřív nesnášela, nepiju naopak kafe, které jsem milovala, a v noci si občas střihnu dvouhodinový čtenářský kroužek. Welcome to my těhotenský life!
Pomoc, smrdí mi kafe. První náznaky těhotenství přišly, když jsem zrušila svůj pravidelný (a co vám budu nalhávat – strašně oblíbený) ranní rituál, uvaření jednoho Nespressa poté, co všichni zmizí z domu. Dobře, byl koronavirus, a tak se stejně všichni (rozuměj, muž a dcera) motali v kuchyni a tak jsem si říkala, že to třeba není ono. To těhotenství. Třeba je to jen narušení mého osobního prostoru, mojí chvilky. No, bylo to ono. A vlastně to znělo docela úsměvně, že proti všem těm prozvraceným ránům, neschopnosti sníst cokoliv kromě sušenek a těstovin, omdlévání v tramvaji… říkám já kamarádům jen jediný příznak: „nechutná mi kafe“. Kafe jsem nahrazovala deckou coly, později jsem přišla na trik, jak svůj nos ošálit. Mléko, sedmý div světa.
První měsíc byl ve znamení neustálého chození na toaletu. Vstávala jsem i dvakrát za noc a říkala si, že jestli to tak půjde dál, nevyspím se. Jde to tak dál. Když se výjimečně vzbudím až třeba v půl šesté, kdy už to tedy v močovém měchýři hrozí protržením jako v čínské přehradě, říkám si, že nemá ani cenu usínat nanovo.
Noc bez probuzení a opětovných pokusů usnout je pro mě zázrakem, a to doposud, takže když se to povede, plesá mi srdíčko radostí. Takže radši vstanu a považuju noc za vyřízenou. Tak tohle jsem tedy před šesti lety zvládala líp.
A ta pekelná únava přes den. Po obědě jsem byla schopná se jen odplazit na sedačku a tam si klidně dvě hodiny prospat. Miluju práci na volné noze!
Druhý měsíc byl ve znamení chutí. Na majonézu, ideálně na obloženém chlebíčku, kde si vajíčka s pořádnou vrstvou bílé dobroty trůnila ještě na majonézovém salátu. A to jsem si už už v naší pekárně málem doptávala, jestli nemají náhodou ještě majonézu v pytlíčku, víte, takovém tom za pět korun, že bych si ještě trošililinku přidala. To mě sice do dneška nedrží, ale protože mám chlebíčky ráda, mám výmluvu, že „mám těhotenské chutě“.
Občas mě, gurmetku, přepadne touha po polévce z pytlíku, hovězí vývar s mušličkami od Vitany. Asi miminko jede na vlně nostalgických chutí. A já mu je s chutí dopřávám.
Nesnáším kašel, pálení žáhy a zvracení.
Třetí měsíc, tak ten budu mít zafixovaný jako měsíc sladkého pití. Já, která jsem odpůrce právě toho neustálého kontaktu sladké tekutiny se zuby, jsem si najednou v nemalé míře dopřávala ledové čaje, v menší míře i kokosovou vodu. Né že bych si občas půllitrovku na benzince nekoupila, ale rozhodně nikdy jsem je nekupovala v marketech a neměla je doma.
Frčím na bublinkové vodě. Chápete, že tohle může být doprovodný jev těhotenství? Ale já ji do té doby fakt nemusela.
Čtvrtý měsíc, to bolela záda. Občas pekelně, a tak mě doma různě nacházeli, jak si zrovna ležím v půlce obýváku, abych si je trochu srovnala. Postel se neosvědčila (chtěla jsem napsat moc měkká, ale vzhledem k tomu, že jsem si nějak v téhle době kupovala speciální horní vrstvu matrace pro změkčení, tak to asi bude jinak), dřevěná podlaha byla nejlepší. Nasadila jsem pravidelnější procházky, na které jsem klidně vyšla i v těch šest ráno, protože vedro, a to mi prospělo.
Pátý měsíc žáha pálí, a to mě někdy pěkně rozpálí. Nesnáším kašel, zvracení a pálení žáhy. Balení Rennie vozím v autě, jedno mám v šuplíku v pracovním stole, jedno v koupelně, na nočním stolku, v kuchyni… Tak dvakrát denně si jedno lupnu a mám chvilku klid.
Šestý měsíc žáha pálí… No dobře, pokročme k něčemu specifičtějšímu. K bublinkám. Chápete, já piju bublinky! Stejně jako jsem nechápala sladké pití, vrtalo mi hlavou, jak lidi můžou pít cokoliv s bublinkama? Dobře, prosecco se nepočítá. I coca colu jsem si musela trochu proklepat a nechat odstát, Magnesia pro mě byla strašákem a ty obří bubliny pro mě měly rozměr vybuchující sopky
chrlící lávu, ale teď frčím na perlivé vodě. Žádné „jemně pe“, ale pořádné „pe“ (taky se vás tak v restauracích ptají?). Na dovolené cumlám svou „pe“ v každém minibaru, protože z kohoutku jaksi neteče, a večer si místo prosecca dávám Perrier. Ze skleničky na šampaňské, jak jinak.
Jestli to tak půjde dál, v osmém měsíci snad začnu pít sladké pití s bublinkami, no to mě podrž…
Taky si dál pěkně užívám noční vstávání. Dokonce o pořádný kus víc – miminko má noční bojovku, při které se brání vším, co má po ruce, a tak si třeba i dvě hodiny čtu. Od tří do pěti, panečku, to se toho dá přečíst. Někdy vlastně trochu míň, protože se hodinu převaluju a teprve pak to vzdám.
Sedmý měsíc žáha pálí… Tuhle hru na „krvavý koleno“ dohrajeme někdy jindy. Myslím, že v sedmém měsíci právě tak nějak orientačně plus mínus právě jsem, a zrovna tahle nevědomost mě vůbec netrápí. Ale ta žáha…
Ze života
Čtěte také
Tak už mám taky koronavirus… (a doma tříměsíční miminko)
Zrovna já! Taky si všichni říkáte, že zrovna na vás nedojde? No, měla jsem stejný názor. Dezinfekční gel byl můj velmi intimní přítel a mýdlo jeho snoubenec. Pořád jsem měnila roušky, chodila jen na nejnutnější pochůzky… a přesto. Žolík vytažený, takový...
Jak se bude jmenovat? Od Medarda po Morlora
Jméno pro holčičku jsme měli jasné už tak tři roky před početím. Meda. Medinka se ale rozhodla být chlapcem a nám nezbývalo než hledat jméno chlapecké. Manžela Igora samozřejmě hned napadl…. Igor. Nebo Medard. Podle něj dobré mužské jméno zkrátka musí obsahovat...
Testujeme HiPP ZOO: Tahle smečka vás k sobě vtáhne. A nepustí
Do vany s hrochem, namazat si ruce s kočičkou, jako když si čistí tlapičky, umýt se s kachničkou, známou pro její bělostné peří. Do smečky přidejte ještě lachtana na mytí vlásků a tělíčka, a želvičku, která dětské tělo krásně namaže. Tahle parta k nám domů krásně...
Míša v síti